Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Kapitola VIII. - Štěstí je krásná věc

Tento článek byl publikován 21:08, 05.04.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku.
Byl již přečten 965x, 24 komentářů, průměrná známka 1.3
"Život bez bolesti nemá smysl."

Arthur Schopenhauer

Kapitola VIII. - Štěstí je krásná věc



A je to tu zas. Nic konkrétního si nepamatuji. Nevím, kolik času uběhlo, nevím či jsem pořád naživu či někde jinde. Jediné, co vím s jistotou, je, že mě pekelně bolí nohy. Snažím se zvednout a nahmatat si místo, odkud bolest vystřeluje nejvíce – levou holeň. Pohyb rukou, a tím i celého trupu však cosi zastaví. Stále ještě zastřeným zrakem kontroluji svá zápěstí, která zatlačila mé tělo zpět do lehu. Pouta. Tak přeci jen stále nejsem v nebi. A bohužel ani v pekle. Už mi to přijde poněkud trapné. Opět v zajetí. Předávají si mne jako horký brambor. Vždy mě někdo osvobodí, čímž mě zároveň zajme. Má to někdo štěstí…

Rozhlížím se po místnosti. Je šero. Slunce zrovna zapadlo, řekl bych. Alespoň mi to západ slunce připomnělo. Když si vezmu, že jsem před pár týdny myslel, že slunce již nikdy neuvidím.. I s rukama pevně připoutanými k jakémusi lůžku, vzdáleně připomínající nemocniční ještě ze socialistických časů, zalije mé srdce hřejivý pocit. Ale ten se sem teď nehodí. Místnost je malá a poměrně spoře zařízená. Krom již zmíněné postele a nočního stolku se sklenicí vody, hledím přímo na široké okno do jakéhosi parku. Jiného nábytku v místnosti není. Dveře budou asi někde u čela postele, na druhé straně než je noční stolek, ale nemohu si to vizuálně potvrdit, neboť bolest mi zabraňuje převalit se na levý bok. Zkouším pohnout nohama. Ruce mám funkční a citlivé, jak jsem již zjistil. Nohy naštěstí také reagují. Na to jakou mám smůlu být vždy v nesprávný čas na nesprávném místě, mám celkem štěstí na „bezpečné“ vyváznutí z těchto lapálií..

Zprava cvaknutí. Vrzání otevírajících dveří. Snažím se natočit co nejvíce směrem ke zdroji zvuku. Opět bolestivé píchnutí v levém boku. Zkouším pootočit alespoň hlavou. Krk mám ztuhlý. Nejde to. Někdo vstupuje do místnosti. „Je vzhůru!“ zavolá ženský hlas směrem ven chodbou. Další rychlé kroky se přibližují odkudsi z dálky chodby. „Podejte mi analgetika, sestři.“ pronáší hluboký mužský hlas. Naklání se nade mne tmavá postava v bílém plášti. „Ještě spěte, nejste připraven.“ zašeptá. Cítím, jak do mé pravé ruky vstřikuje nějakou látku. Snad se mi uleví od bolesti. Opět na mě padá únava. Snad jsem v dobrých rukou. Nic jiného než v to doufat mi nezbývá.

Vidím světlo. Jasné světlo. Sklání se nade mnou 4 postavy. Vidím jejich tmavé stíny přímo nad mou hlavou. Šílená bolest. Chce se mi řvát, ječet a brečet. Nemohu nic z toho. V hlavě mi hučí. Jediné co ze mě vyjde je moč. Cítím jak teplo zálevá mé tělo v oblasti pánve. „Pane bože, on je vzhůru! Anesteziolog! Rychle ho uspěte.“ slyším hlas jakoby zdáli. Jiná tamvá postava mi zakrývá nos a ústa maskou. Nadechnutí. Bolest opět ustupuje. Tma.

Trhám sebou na posteli. Strašlivý sen. Posazuji se. Jsem celý spocený, srdce mi tluče jak o závod. Hýbu rukama. Žádné omezení. Hýbu i prsty u nohou. Fuj! Byl to jen zlý sen. Můj zrak pomalu přivyká tmě, která je v místnosti, ve které sem. Sahám si na bok. Obvaz. Pokouším se hnout nohou. Jde to ztuha. Ohmatávám je. V oblasti holení mají větší objem. Obvázané taky. Takže všechno sen nebyl. Pokládám nohy na zem. Pokouším se na ně postavit. Pád. Nedokážu se na nich udržet. Něco jsem si vytrhl z ruky. Do setmělé místnosti začne blikat červené světélko. Z dálky slyším hluk. Dusot nohou. Zavrzání dveří. Kroky minimálně tří osob. „Pomozte mi ho zvednout.!“ Cítím 2 páry rukou, které mě chytají v podpaží a za chodidla. Pokládají mě na postel. „Už mu ty oblbováky nedávejte. Zítra už bude muset být schopen výslechu.“ praví pisklavý ženský hlas. Slyším cvaknutí zámku a na zápěstí cítím chlad kovu. Jsem opět připoután. Kdosi se naklání k mému levému uchu. Cítím dech. „Pořádně se vyspěte. Na zítřek potřebujete dost síly.“ zní mi v uchu nepříjemně zvonivý hlas. Opět kroky. Jdou ven. Zaklapnutí dveří. V místnosti jsem opět sám. Sám se svými myšlenkami, které postupně tanou v mysli a vystupují do popředí. S každou další myšlenkou, na kterou jsem schopen se soustředit, začínám pociťovat i postupující bolest v nohou. Ony oblbováky přestávají působit. Toto bude ještě dlouhá noc.

Konečně paprsky světla. Už jsem se bál, že nikdy nepřijdou. Mohlo uběhnout sotva pár hodin od mého probuzení, ale těch pár hodin se vleklo jako desítka let. Všechny smysly se mi zbystřily, a tím se i probudila strašlivá bolest. Jako by mi někdo řezal kotníky žiletkou a do boku píchal vidlemi. Nekonečný čas. Řval jsem bolestí pokaždé, když jsem za stěnou slyšel zvuk kroků. Nikdo nepřišel. V jednu chvíli mi přišlo, že někdo bere za kliku, že už slyším cvaknutí, ale vzápětí opět jen vzdalující se kroky. Už by mohli přijít. Měli by. Snad slunce alespoň trochu uleví mé bolesti.

Konečně slyším pravidelný klapot několikerých bot. Během noci to byl vždy jen pár nohou, který narušoval ticho noci. Kroky ustaly. Slyším hlasy. Někdo bere za kliku. Natáčím hlavu směrem ke dveřím. Během noci se mi povedlo rozhýbat krční svalstvo. Vstupují 3 osoby. 2 muži a žena. Všichni v bílém plášti. Mlčky ke mně přistupují. Vypadá to, že na postupu se dohodli již předem a postupují dle připraveného plánu. Žena mi svítí baterkou do očí a kontroluje krční tepnu. Cítím mužskou ruku, jak vyhrnuje spodní část mé noční košile a odmotává obvaz pevně svírající můj levý bok. Poslední z nich povoluje obvazy na mých nohou. „Kde to jsem? Kdo jste?“ snažím ze sebe vyloudit co nejsilněji. Hlas, který však slyším vycházet je slabý a třesoucí se. Nikdo nemluví. „Kdo jste?“ zopakuji po chvíli o něco pevněji. Žena přestane kontrolovat tep a podívá se mi přímo do očí. Její hnědé oči jsou studené a vlídnost v nich by se jen těžko dala najít. Ideální prototyp lékařky, pomyslím si. „Jste v nemocnici a jste zajatec.“ Mluví rázně svým pisklavým hlasem. Je to ta samá osoba, co mě kontrolovala v noci. „Vypadáte, že už se lepšíte. Za chvíli vám začne výslech.“ dodává se zřetelným úsměškem na závěr. „Dejte mi alespoň něco proti bolesti, jinak mě to zabije.“ sípám. Podívá se na mě skrz skla brýlí svým mrazivým pohledem, krátce se zasměje a odchází z místnosti. Muži ji následují.

Netrvá to ani 5 minut a opět slyším kroky. Že by si to přeci jen rozmyslela a nesla mi nějaké utišující léky? Jak se kroky blíží, poznávám, že se nejedná o ženské kroky. Poslala tedy jednoho z mužů? Dveře se otevřely. Otírám si kapky potu z čela. Bolest se už nedá vydržet. „Dejte sem ty léky!“ zařvu. Spíš tedy zasípu. „O lékách nic nevím, ale chtěl jsem vás tu přivítat.“ odpoví cizí hlas. Je jiný než ty předchozí. Mužský, ale přesto jemný. Dalo by se říci, že charismatický. Takový, kterému uvěříte skoro vše. Vůdcovský hlas. Ale také zvláštním způsobem uklidňující. Očima těkám do míst, kde stojí nově příchozí. Snědý muž. Pleť má čokoládové barvy. Vysoká robustní postava. Oblečen je v dobře padnoucí čisté uniformě s mnoha vyznamenáními. Ten bude hodně vysoko v hierarchii. „Domnívám se, že jste se v posledních pár týdnech ještě nesetkal s čistokrevným Afričanem beze zbraně v rukou, a tak mi dovolte, abych byl první, kdo vás přivítá na našem kontinentu…“

zobrazit komentáře