Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Kapitola IX. - Spravedlnost

Tento článek byl publikován 17:42, 14.04.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku.
Byl již přečten 836x, 10 komentářů, průměrná známka 1.5
Závěrečná část příběhu, kterou jsem dlužil.

Omlouvám se za zpoždění a jako omluvu dostanete nový první díl příběhu mezihry, který bude přímo navazovat na tento díl, již během 24 hodin.

Kapitola IX. – Spravedlnost



Černý muž mluví tichým, přesto však naprosto zřetelným hlasem. Jeho oči hledí přímo na ty mé a nedovolují jim se od nich odpoutat. Tak takto vypadá správný velitel. Nemá jméno. Dělá mu i problémy psát. Proto mu říkají jednoduše, Uaaah, podle zvuku, který vydává když vede své bojovníky do bitvy. Věřím, že to soupeři nahání strach. Mně by rozhodně nahnalo. „Ale dost už o mně. Povězte mi něco vy. Jistě máte mnoho otázek.“ vybízí mne. „Kde je ta žena? Ta, která byla se mnou v tom bunkru?“ vyvstane v mé mysli první nápad. „Bohužel. Nepřežila. Nejprve u nás byla a starala se o Vás, ale poté při jednom útoku byla minometná palba. Zřítil se na ni strop. Ještě předtím nám však stačila říci, že jste velmi důležitý muž u Evropanů.“ Opět se ozvala silná bolest. Tentokrát však ne ostrá bolest z mých nohou, ale spíše tupý náraz. Jako by někdo vzal mé srdce a s posměškem ho mačkal. Je mrtvá. Už ji neuvidím. „M-mů-můžete mi ukázat, kde je pohřbena?“ vyloudím ze sebe zlomeným hlasem.

Uaah si mě zkoumavě prohlíží. „Vidím, že Vás ta zpráva velmi zasáhla. O to víc mne mrzí, že Vám nemohu vyhovět. Toto není původní základna, kam jste byl převezen, kde ona zahynula. Toto je naše nové hlavní sídlo. Potřeboval jste nutně lepší zdravotnickou péči a na kontinentě není lepšího místa, kde jsme Vás mohli dát dohromady. Byl jste pro nás velice cenný. Příliš na to, abychom Vás nechali „vašim“ po tom útoku.“ „Byl?“ divím se s vlhkýma očima. „Ano, nyní již Vás nepotřebujeme. Ale nejsme barbaři, jak se o nás s chutí tvrdí. Proto jsem rozhodl, že Vás vyléčíme i tak.“ „Ale jakto, že už nejsem?“ přebíjí zvědavost smutek. „Pojďte, projedeme se….“

Odešel a zanedlouho poté se vrátil s kolečkovým křeslem. Opatrně mě na něj posadil. Musím uznat, že má opravdu sílu. Aby také ne, s takovou postavou. Projíždíme ven dveřmi na chodbu. Hlavou pokyne na 2 strážné, kteří stáli u dveří. Ti zasalutují a bez jediného slova odchází chodbou pryč. My se vydáváme na stranu druhou. „Abyste to pochopil, byl jste mimo téměř měsíc.“ začíná nezávaznou konverzaci. „Měsíc?! Proboha, taková doba.“ šokovalo mě. „Ano, je to dlouhá doba. V tomto novém světě je to zatraceně dlouhá doba.“ pokývá hlavou. „No a za ten měsíc se toho událo hodně, jak jste si jistě již mohl domyslet.“ pokračuje. Zatáčíme chodbou doprava. Ta chodba je mi nějak povědomá. Anebo se mi to jen zdá?..

„Vás jsme našli v generálním štábu Mafie. Bránili se jako lvi, to se jim musí nechat. Ale nás bylo víc. A věděli jsme, jak toho využít. Oni byli spíše tajnou organizací než armádou. A tak jsme je jednoduše zdolali. Původně jsme Vás i tu slečnu chtěli tam nechat, ale pořád opakovala, že jste důležití lidé, a tak jsme vás vzali také, společně s mrtvým tělem vůdce Mafie. Teď se asi ptáte, proč i mrtvé tělo, že? Inu čistě pragmatické důvody. Mafie nebyla moc koncentrovanou jednotkou. Oni byli de facto všude a přitom nikde. A jak jim dokázat, že jsme je porazili? Není nic jistějšího než přinést těla jejich vůdců. Když je viděly zbytky mafiánů, otočili a stali se loajálními Afričany. Musím se pochválit, můj plán vyšel dokonale. Každopádně nám tedy už zbýval poslední nepřítel. Evropané. Vy. A proto jsme se těšili, že z Vás dostaneme důležité informace. Bohužel se to dozvěděli i Vaši spolubojovníci, a proto zaútočili na základnu, kde jste byl držen a léčen. Možná si pamatujete nějaké útržky, Váš stav se zlepšoval rychle, ale po útoku jste utrpěl další zranění a léčení se protáhlo. Tak tak jsme Vás odtamtud dostali živého. Jim bylo jedno, zda Vás zabijí či jen získají zpět. Jen Vás nechtěli u nás. A to stálo Vaši přítelkyni život…“ vede dlouhý monolog. V dlouhé chodbě, vedoucí šikmo dolů, kudy jsem nyní vezen, vidím 2 sochy. Na jedné straně muže s rozkročenýma nohama s pochodní ve zdvižené ruce, a naproti terasovitě uspořádané zahrady s chrámem navrchu. „Nádherná díla, nemyslíte?“ obrací se na mne. Kývnu na znamení souhlasu a on se spokojeně usměje. Poté pokračuje: „Naštěstí ten útok na Vás nám poskytl jedinečný zdroj informací. Jistého Angličana, který se rozhodl přejít na naši stranu. Ten nám prozradil, kde se nacházejí 2 skulptury, které byly již objeveny Evropany a které jste právě viděl. Rhodský kolos a Visuté zahrady bohyně Semiramis. Mistrovská díla, jež bohužel nepřežila ani svou dobu. Zároveň nám však prozradil i přibližné lokace zbývajících osmi. Díky našim mafiánům, kteří pro nás špehovali jsme tak měli perfektní informace i převahu nad Evropany. Bylo jen otázkou času, než najdeme všech 10.“ usmívá se. Přijíždíme k masivním dveřím. Na obou stranách další sochy. Vousatý muž sedící na vysokém trůnu hledí přímo na maják na protější straně chodby. Další 2 divy.

Zastavujeme. Otevírá veliké dveře. Kde jsem je jen už viděl? Vše je tu tak známé. Ale odkud? Nebo to je jen zdání. Vjíždíme dovnitř. Velká hala plná lidí. Jako mravenci pobíhají sem a tam a něco balí a přenáší dovnitř. „Podívejte se pořádně do rohů.“ pošeptá mi do ucha. V každém roku jedna socha. To již je 8. Mě však nejvíce zaujala ta devátá – přímo uprostřed haly. Tři stupňovité pyramidy. Pýcha faraóna Chúefa a jeho následovníků. Perla Afriky. Uaah mě veze rovnou k nim. Prohlížím si zblízka mistrovskou práci amerického sochaře a lituji, že byly smeteny originály přílivovou vlnou. Můj průvodce se za mnou zapovídává s mužem v bílém plášti. Mluví řečí, kterou nevládnu. Vzpomenu si zase na ni. Celou dobu byl smutek zatlačen do podvědomí poutavým vyprávěním a prohlídkou. Jak mám čas na sebe, je mi opět zle. Vrací se ke mně. Díky bohu.

„Víte kde jsme?“ obrací se na mne. Zavrtím hlavou. „Myslel jsem, že to poznáte.“ zachmuří se. „Pane, můžeme.“ zavolá na něj kdosi z mužů v hale. „Spusťte to!“ zakřičí zpět a nakloní se ke mně: „myslím, že teď už to poznáte.“ Většina lidí z haly obklopuje pyramidy a místo, kde stojíme. Kdosi u dveří mačká tlačítko. Ne, to není možné! Plošina stoupá.

Povrch. Po dlouhé době zase dýchám čerstvý vzduch. Respektive po dlouhé době si to pamatuji. Koukám na ta známá místa. Skoro nic se nezměnilo. Snad jen tráva povyrostla a stromy se více zazelenaly. Vidím základnu, která mi byla většinu času na kontinentě domovem. Jediná výrazná změna je model Velké čínské zdi obepínající základnu. „Znamená to?“ podívám se na Uaaha. Usměje se. „Ano, přesně tak. Máme všech 10 indicií, a tím i Atlantidu. Evropané prohráli. My jsme si svůj domov obhájili.“ praví vítězoslavně. Má být na co pyšný. „A to tedy..“ „Ano!“ nenechá dokončit mou otázku: „máme Atlantidu. Jen lidé z Afriky mohli kdysi spatřit tento kontinent a jsou to opět lidé z Afriky, kteří ho jako první vidí po stovkách století znovu. Velmi příznačné.“ Mísí se ve mně několik pocitů. Evropa prohrála. Zklamal jsem. Nepomohl jsem jim. První válka, kterou Evropa kdy prohrála… Ale na druhou stranu je konec těch nesmyslných bojů. Konec vybíjení lidského genofondu. Radost z tohoto přebíjí vše ostatní. Již se není čeho bát. Válka skončila! Obracím se s úsměvem na Uaaha: „Jak vypadá Atlantida?“ Zasmál se. Spíš než mile to znělo poprvé trochu nadřazeně. „Však ji uvidíte dřív než si myslíte, dřív než si myslíte….“

zobrazit komentáře