WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.
Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG
Kapitola I. – Novodobí gladiátoři |
||
| Tento článek byl publikován 18:43, 17.04.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1325x, 25 komentářů, průměrná známka 1.5 |
||
| Příběh mezihry přímo navazující na poslední díl věku. | ||
Kapitola I. – Novodobí gladiátořiUaaah umí plnit svá slova. Férový chlap. Sedím v malém, 30 místném, letadlu a pilot hlásí směr Atlantida. Nemohu se dočkat. Jak asi vypadá? Kdo by byl řekl, že se nám někdy odhalí jedno z největších tajemství historie? Kdo by to byl řekl po všem, co se stalo? Nikdo. Vědce ani badatele nikdy nenapadlo hledat ztracenou pevninu tam, kde již pevnina je. Století jsme koukali na mapu světa a hledali ztracený kontinent a přitom jsme na něj přímo hleděli. Moje učitelka zeměpisu by pukla závistí, že budu jeden z prvních, co ji kdy uvidí. Blaženě se usměji. To má za ty pětky, co mi dávala. V letadle jsou lidé směsice národů. Dá-li se vůbec po takové době hovořit o národech. Přeci jen měli společnou minulost, ale budoucnost si každý zvolil jinou. I proto je slyšet téměř výhradně angličtina. Je to zajímavé, o tom jsem se tu ještě nezmiňoval, po příjezdu do Afriky se téměř výhradní řečí jakékoli konverzace stala angličtina. I když je to celkem pochopitelné. Vezmeme-li v úvahu, že i když přišla SG-1 na cizí planetu, tak i mimozemšťané, co o Zemi v životě neslyšeli, mluvili plynule anglicky… Zpět k letadlu. I u ostatních spolucestujících je patrné nadšení a zároveň nedočkavost přistání. Jen dva Afričané s jasně viditelnými zbraněmi nevykazují známky žádných emocí. Naše ochranka. Tedy spíše ochranka pilotů před námi. Ale nechápu, proč bychom na ně měli útočit… Budí to ve mně trochu obavy. „Hovoří kapitán letadla. Prosím, zapněte si pásy. Budeme přistávat.“ vyruší mě z myšlenek hlas z reproduktorů. Obavy musí stranou. Jdeme zkoumat. Je to zvláštní pocit, co se mě zmocnil po přistání. V tu chvíli jsem se cítil jako objevitel ze starých dob. Narodil jsem se do doby, kdy už všechny pevniny byly člověkem objeveny. Naše generace už na této planetě neměla možnost zapsat se do historických análů jako nálezci nové pevniny. A nyní nám největší katastrofa v dějinách lidstva tuto možnost dala. Díky za ni… Představoval jsem si ji jinak. Asi jsem čekal nějaké sloupořadí, ruiny, trosky, zkrátka památky po jakési dávno zaniklé civilizaci. Místo toho jen zbytky ledu a tam, kde již roztál, je bahno. Přistáli jsme na dlouhém kusu skály kdesi na pobřeží. Nu což. Kolumbus také nepřijel ke břehům Ameriky a neviděl hned chatrče domorodců. Musíme si to holt prozkoumat. „Pojďte za námi.“ ozvou se ozbrojení černoušci. Mrmlání. „Máme to jako rozkaz.“ odpověděl na to jeden z nich a významně pozvednul zbraň. Tady asi odpor nebude možný. Jdeme tedy vyšlapanou cestičkou za svými „ochránci“. Nikde žádné stromy. Zpočátku mě to překvapilo, ale pak jsem si uvědomil, že přeci jen po tisíci letech pod ledem toho moc nevyroste. Alespoň že sem tam se objeví náznak zeleného trsu trávy. Jinak jen bílo od ledu a hnědo od bahna. Popravdě - jsem zklamán... Asi po hodině cesty celkem členitým terénem je slyšet hluk. Vyjdeme tedy na vršek hory z ledu a pod námi vidíme se hemžit stovky postaviček. Staví a budují. Z kamenů, snad i cihel a bůhví čeho všeho. Snad zde byli i nějaké zbytky staveb z dřívějška, ale to už asi nepoznám. Vypadá to, že se tu už pár týdnů horečně buduje. Takže nakonec ani nepatřím mezi první stovku objevitelů. Poslední hřebíček do rakve mých nadějí. Atlantida sucks! „Jdeme dolů.“ poručí muži se zbraněmi. Zklamání se zračí ve všech tvářích až na ty jejich. Zůstávají stále zcela bez výrazu. Když jdeme, tak jdeme. „Áá, poslední nováčci! Výborně!“ vítá nás černý muž při těle se zlatým řetězem na krku, „už se nám snižovala výkonnost. Jdete akorát včas. Ty, ty a ty, jděte pomoct támhle. Ty a ty tam.“ „Ty,“ ukazuje na mne, „jdi připravit stadion.“ „Jaký stadion?“ „Ach jo, to jste ho neviděli seshora?“ otočí se na jednoho z ochranky. Ten zavrtí hlavou. „Tak ho tam vezmi. Za tamten kopeček. Velitel přijede během pár minut a nemá ještě připraveno řečniště.“ lamentuje a sedá si zpět na křeslo připomínající trůn, aby štěkal rozkazy na své otroky. Prý stadion. Slovo koloseum by tomu slušelo více. Na co jim tu k čertu bude?! Snad jedině.. že by to byl pozůstatek? A oni to jen obnovili v původní velikosti? Podívám se tázavě na můj ozbrojený doprovod. „Ano, obrysy tu byly patrné. My tu jen obnovujeme stavby do původních velikostí. Tady jsme museli dostavět vrchní dvě patra.“ pochopil okamžitě můj pohled a ukazuje. Jsem překvapen, jak se mohly ty dvě spodní patra tak krásně zakonzervovat. Co se asi této civilzaci muselo stát? Kdo ví… „Udělej tamto, udělej toto. Přines tohle, dones tamto. Tohle přitluč, tohle postav. Polož ten koberec.“ neslyším nic jiného. Jen příkazy. Ale za hodinu je hotovo. Makačka, ale práce je vidět. Místo je připraveno. „Svolejte je!“ zvolá šéf příprav. Gong. Jeden úder, další a další. Lidé se postupně trousí do ochozů nově dostavěného-starobylého kolosea. Konečně vidím Uaaha. Kráčí do čela hlediště. Společně s početnou ochrankou. Má tam připravený řečnický pultík s mikrofonem. Snažím se na sebe upoutat jeho pozornost. Podařilo se. Zaostří na mě. Vypadá sveřepě a odhodlaně. Pokyne hlavou. Toto bude velký projev. Poslední lidé usedají do kruhového hlediště a zuřivě diskutují, jak je stadion povedený a co že se bude dít. Gong. Dav umlká. Řeč může začít. „Dámy a pánové. Jsem rád, že jsme tu takto všichni na jednom místě, v této nádherné aréně pro 10 000 lidí. Asi se ptáte, co zde děláte a na to vám právě odpovím.“ zní jeho hlas v mikrofonu stále stejným uklidňujícím tónem. Mé oči těkají po stadionu a s hrůzou zjišťuji, že muži se zbraněmi se nenápadně posouvají směrem ke východům. „Jak jste si jistě všimli, všichni zde jak sedíte jste uprchlíci, které k nám do Afriky vyhnala katastrofa. Afrika vás přijala s otevřenou náručí. A jak jste se odvděčili vy jí? Začali jste válku. Koncentrovali jste konflikty celého světa na jeden kontinent. A Afrika trpěla!“ uklidňující tón zmizel a přidává na důrazu. Mám z toho velmi zlé tušení. Veškeré východy jsou už obsazeny. „Dámy a pánové. My vás zachránili. My vás ubytovali. Poskytli vodu, jídlo, vzduch, i když nám samotným se nedostávalo. A co jsme dostali na oplátku?! Jen krev, střelbu a smrt! Byli jste u nás na návštěvě a chovali jste se, jako by vám Afrika patřila. Úctu a vděčnost vystřídala touha a honba za mocí! Ale Afrika je spravedlivá. Bohové jsou spravedliví! Porazili jsme vás všechny. Zasloužili jste si smrt. Nezasloužili jste si žít v Africe. Máte jediné štěstí, že se objevil tento dávno ztracený svět. Bohové vám dali šanci žít. K jedinému obyvatelnému kontinentu přibyl další. Ten pro vás. Již Britové to vymysleli. Po objevení Austrálie. Posílali tam vězně. Bylo to nákladné, ale měli jistotu, že se již zpět nevrátí. Geniální plán. Ostrov je dokonalým vězením, pokud je daleko od jiné pevniny. Atlantida bude vaší Austrálií.“ stupňuje svůj hlas a freneticky gestikuluje takovým způsobem, že ani Hitler v nejlepší formě by nebyl lepší. Ochozů se zmocňuje panika. „A v historii jsem se inspiroval ještě jednou. Ve starém Římě. Sedíte zde v atlantském koloseu. Místu, kde lidé bojovali na život a na smrt pro pobavení davu. Za všechna příkoří, které jste Africe za staletí existence činili, nyní zaplatíte. Za otroctví, války, hladomory. Kvůli tomu všemu budete bojovat v této aréně pro potěchu lidu Afriky. Ti poslední z vás, kteří přežijí, dostanou šanci k návratu. Ti se stanou Afričany. Zbytek bude po smrti. Nejsme zvířata. Inspirujeme se pouze ve vaší historii. Neodsuzujte nás, ale sebe. Zpytujte svědomí. Boj začne zítra.“ |
||