WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.
Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG
Deník člověka |
||
| Tento článek byl publikován 16:00, 22.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1712x, 37 komentářů, průměrná známka 1.4 |
||
| Toto jsou stránky deníku neznámého člověka. Byly nalezeny v budově vězení, které jsme před nedávnem obsadily. Ten člověk nebyl ničím výjimečný. Jen psal, co viděl. To ho však pozvedává výše. Byl to člověk, který zanechal poselství. Zanechal historii. Zde je jeho deník. | ||
Část I.Roku 2012 postihla Zemi globální katastrofa. Co přesně se stalo? Nevím. Ráno po náročné noci mě vzbudily sirény. Byla první středa v měsíci, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Kouknu na budík a je 11 hodin. Všude tma jak o půlnoci. „Evakuujte město, opusťte město!“ zní z amplionů. Asi jsem přebral. Zvonek. Otevírám dveře a kamarád mě táhne pryč: „Zdrháme!“ Vyšli jsme ven. Nedá se dýchat. Košile přes nos a ústa. Dýchá se špatně, ale dýchá. Všude částečky prachu. Poletují vzduchem a klesají na zem. Místo oblohy jen mračno prachu. Tma. Lidé pobíhají a křičí. Na lavičce před námi sedí starý muž a zírá vstříc mračnu. Na tváři má drobný úsměv, ale po lících mu stékají slzy. „Opusťte město!“ opakují tlampače neustále dokola. „Padáme vole.“ odtáhne mě kamarád do auta. Moc nemluvíme, není nálada. Hlava bolí po prohýřené noci a nedostatek kyslíku tomu moc nepřidává. „Co se stalo?“ ptám se ho. „Nevím. Ale něco se šeredně podělalo.“ „Kam jedeme?“ „Na jih.“ Víc jsem se již neptal a jen jsem pozoroval auta, která jsme cestou míjeli. Prásk. Rána. Musel jsem usnout. Hlava bolí jak čert. Mnu si čelo. Mám ho mokré. Krev. Koukám před sebe. Světla nesvítí a my se nehýbeme. Šťouchám do kamaráda. Žádná reakce. Hmatám mu na krk. Žádný pulz. Sakra! Vykopávám dveře. Všude kolem oheň. Je slyšet jen praskání ohně a místy lidský nářek. Automaticky začínám chodit. Nemyslí mi to. Jen jdu. Když se zastavím, zemřu. Jen jdu. Slyším šumění a ruch. Muselo uběhnout pěkných pár hodin. „Jste v pořádku?“ Kývnu na souhlas. Pojďte s námi. „Kam?“ „Na loď.“ Nebráním se. „Rychle! Musíme vypadnout! Déle čekat nemůžem.“ Lehám si. Cítím, že se loď dává do pohybu. „Spěte.“ ozývá se hlas shora. Tak spím. ...„Pozor! Vlny! To nezvládnem!“ slyším matně zvuky přicházející z temnoty. „Nechte toho! Kapitán to zvládne. Radši dejte tomuhle anestetika, přichází k sobě.“... „Vstáváme pane, vstáváme.“ budí mě příjemný dívčí hlas. „Kde to jsem?“ „Na ošetřovně na lodi.“ „Proč?“ „Přišel jste šeredně zřízen, ale už jste v bezpečí.“ „Co se to vlastně stalo?“ Na tuto otázku se slečna zachvěla a propukla v pláč. (pár stránek chybí) Konečně jsme přistáli. Doba na lodi se zdála nekonečná. Ani nevím, kolik dní uplynulo. Jak již nesvítí slunce, člověk ztrácí pojem o čase. Jdeme na průzkum na pevninu. Ušli jsme jen pár kilometrů než jsme narazili na civilizaci. Velké město. Již z dálky jsou vidět doutnající zbytky budov. Temný kouř stoupá do míst, kde bývalo nebe. Nyní se však jen slévá s jiným kouřem. Snad to již brzy přejde a zase uvidím oblohu. Co se tu hergot mohlo stát?! Je to Káhira! To město, u kterého jsme přistáli je Káhira! Kdo by si byl ještě před měsícem pomyslel, že Káhira bude u moře… Podařilo se nám najít místního obyvatele. Vypráví co se stalo. Nebe se během hodiny zahalilo do prachu. Lidé panikařili. Rabovalo se, utíkalo se. A pak po dni přišla voda. Vlna velká jako pyramidy. Všechno a všechny spláchla. Kdo přežil, utekl do vnitrozemí. „To byly ty vlny, co nás málem potopily.“ špitnul kapitán. „Stovky kilometrů pevniny to smetlo. Pane bože.“ Slyšeli jsme, že v blízkosti pralesů již prach není a nebe je tam místy vidět. Místo kde není prach! Máme naději. Jdeme do vnitrozemí… |
||