Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Deník člověka - Kapitola III.

Tento článek byl publikován 02:15, 25.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1634x, 59 komentářů, průměrná známka 1.2

Poznámka nálezce: Deník je uveřejňován v autentickém znění autora - tj. se všemi chybami, překlady i nepřesnostmi.

Část III. - Základna Dnes jsme objevili naši Mekku. Na kraji pralesa opuštěnou vědeckou základnu. Okolní stromy nám zajistí kyslík, betonový hangár přístřeší, generátor energii a hlavně - potrubí nám dá čistou podzemní vodu. Oprýskané zdi, pár železných skříněk a postelí. Před měsícem bychom nad tím ohrnuli nos. Nyní nám to přijde jako luxus. Napiji se vody a rovnou padnu na postel. Naše putování je u konce. Našli jsme domov. Celý dnešek jsem si to tu procházel. Základna už je evidentně opuštěna dlouho. Rozhodně ještě před londýnskou událostí. Podle oprýskaných nápisů na dveřích zde byl uskladněn radioaktivní materiál. K uzavření základny tedy došlo nejspíše na základě petrohradských dohod. Veliká škoda té smlouvy. Kdyby nedošlo k ní, možná bych byl teď ve svém domě v srdci Evropy. Možná bych... Pryč! Minulost nezměním, tak proč se trápit. Jdu hledat dál. Základna byla před námi opuštěna narychlo. Ve skladech jsou stále velké zásoby trvanlivého jídla, ošetřovna plná léků a i v garáži jsou zásoby nafty na několik měsíců. Tenkrát bylo ještě období plýtvání a nikdo to nepotřeboval. Díky bohu za to. „Pojď s námi, jsou tu jedny zamčené dveře v podzemí.“ přišli si pro mne. Jednu věc jsem zde vlastně ještě nenapsal. Dříve jsem byl dobrý v otevírání zámků. Něco jako zámečník. Akorát jsem neotevíral ty zámky se souhlasem majitele. Jistě, nejsem na to dvakrát hrdý, ale každý se živí tak jak umí a já jsem v tom byl zatraceně dobrý. Nestalo se, abych něco neotevřel. Pověst jsem měl skvělou a byl na vrcholu sil. A právě po oslavě jedné velké akce se najednou ocitnu na nějaké lodi se stovkou lidí směřujíc bůhví kam... „Tak copak to tu máme? Standardní vojenské dveře. To nebude problém.“ ujišťuji všechny okolo sebe a dávám se do práce. Naštěstí se mi podařilo při mém průzkumu základny najít dost náčiní, které mým rukám dává zázračné schopnosti. Necelých 5 minut se po jemném cvaknutí zdánlivě neprostupné dveře otevřely. „No ty vole...“ vypraví ze sebe kapitán, když rozsvítí světlo v oné podzemní místnosti. „Tak tohle je přímo dar z nebes..“ Nahlížím dovnitř. Regály. Spousta regálů. A v nich zbraně. Granáty, pistole, automatické zbraně, pušky odstřelovačů, pancéřové pěsti. S tímto arzenálem bychom si mohli vést soukromou válku. Hned u vchodu je pak úhledně složeno několik desítek vojenských uniforem s helmou navrchu. „Tak tohle si nechám líbit.“ vrhnul se vedle stojící muž dovnitř a začal se oblékat do uniformy. Vešli jsme tedy všichni. Procházeli jsme ohromnou podzemní halou. Malé nepříliš dobře zabezpečené dveře rozhodně neodpovídaly tomu, co se za nimi skrývá. Tisíce zbraní. Být překupníky, našli jsme zlatý důl. A co kdybychom tedy byli? Příležitost dělá zloděje.. „Tady jsou nějaká vrata!“ Všichni jsme se tam seběhli. Jestli se za malými dveřmi skrýval velký poklad, co nalezneme za velkými vraty? Celá skupina se na mě dychtivě podívala. Dal jsem se tedy do práce. Tohle chvíli potrvá, to je jiné zabezpečení. Hodina a nic. Mí společníci se znuděně poflakují kolem a hrají si na vojáčky s nabitými automatickými zbraněmi. Dupot nohou. Běh. „Kapitáne, kapitáne! Pojďte rychle nahoru.“ přibíhá chlapec, kterého jsme nechali hlídat nahoře. Všichni běží na povrch. Zůstávám dole jen já a dveře. „No tak, to otevřeš!“ povzbuzuji se polohlasem. "Už to budee..." Cvak. Zámek povolil. Vrata se rozevírají. „Ne to ne! Jen to ne! Zavři se, zavři se!“ pokouším se rychle vrata zavřít. Rozhlížím se kolem sebe. Nikde nikdo. „No tááák! Zavři se!“ Cvak. Jsou opět zavřeny. Opřen o ně klesám k zemi. Bouchám hlavou o vrata. To se mi muselo jen zdát.. Vyšel jsem nahoru za ostatními. „Prach! Prach je pryč!“ volají na mne jako smyslu zbavení. Podívám se na nebe. Blankytně modré. Ani smítko prachu. Usměji se. Před pár chvílemi bych byl štěstím bez sebe. Teď mě z toho pohledu spíše mrazí. „Co je za těmi vraty synku?“ obrací se na mě smějící se kapitán. „Dnes nám osud přeje, čili něco opravdu velkého, že?“ Ano, je tam něco velkého. Kdybyste jen věděl, pane kapitáne. Kdybyste jen věděl. „Je mi líto. Nevím pane, nepodařilo se mi je otevřít....“

zobrazit komentáře