Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Kapitola IV. - Lov

Tento článek byl publikován 02:19, 26.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku.
Byl již přečten 1554x, 55 komentářů, průměrná známka 1.3
Poznámka autora: Příbehy se pokusím vydávat příště již v rozumnější dobu, ale vzhledem k nedostatku času nemohu nic slíbit.

Část IV. - Lov



Už je to druhý den, co prach definitivně usedl. Většinu času nyní trávíme venku porozhlížením se po okolí. Hlavně prales. Je fascinující, jak zůstal téměř nedotčen. Více než týden na rostliny nedopadal jediný sluneční paprsek a přesto žijí. Prach v ovzduší zaneřádil všechno a neumožňoval živým bytostem přežít. Jenže dnes jsme tam slyšeli opice a ptáky. Kdo ví, čím nás ještě překvapí. Alespoň konečně využijeme zbraně a půjdeme na lov.

Ještě nikdy jsem nejedl šimpanze. Jenže nic jiného jsme netrefili. Přeci jen už je to pár let, co jsem z armády.. Není to špatné maso. Trochu jako jehněčí..

Kapitán rozhodl, že rozšíříme naši osadu. Je tu motorová pila, nafta a stromy. Víc prý není třeba. No jo, ale kdo ze stromů udělá dům? To uměl možná můj děda, ale já tak maximálně vím, jak postavit z cihel zeď. Proč ho vůbec posloucháme, toho kapitána? Už dlouho nejsme na lodi...

„Pojď se mnou.“ přišel za mnou dnes ráno kapitán. „Musíme si promluvit.“ Odvedl mě do místnosti, která byla dříve ošetřovnou. Zavřel dveře. „Nikdo nás nemusí slyšet.“ Zadíval se mi zblízka do očí. „Jsi na moji straně?“ „Co-cože?“ „Slyšel jsem, že mě pár lidí už nemíní poslouchat a chtějí převzít kontrolu nad osadou. Jsi tedy na mojí straně?“ „Pane, vážím si Vás, ale mně nevelíte. Zachránil jste mi život, ale tady bychom si měli být všichni rovni. Nejsem na ničí straně.“ „Ty to nechápeš mladej! Nikdy si lidé nebudou rovni. Vždycky musí někdo velet a někdo poslouchat. To je přirozený řád věcí. A já ti nabízím možnost být jedním z těch, co velí. Popřemýšlej o tom.“ Po těchto slovech odešel a významně za sebou zavřel dveře. Dal mi čas přemýšlet.

Jako bývalý voják jsem byl vybrán na pravidelné chození na lov. Je to poměrně příjemná práce. Připomíná mi to mládí. Chodit po lese a střílet koroptve. Jenže teď je místo lesu prales, místo koroptví opice a místo lovecké pušky armádní odstřelovačka s laserovým zaměřovačem. Ale hlavně je to práce v zeleném prostředí. Šedé mám už po krk. Šedý popel, šedá obloha, šedé stěny základny, šedé stránky deníku.. Proto rád alespoň na chvíli vypadnu z té jednolité rutiny do barevného světa. Prásk, prásk. Zašeptaly tlumeně mé dva výstřely. Dvoje bouchnutí o zem. Ani dnes se nevrátím zpět s prázdnou.

„Dobrá práce. Koukám, že šimpanzi budou sezónním hitem.“ vtipkuje Francouz, který byl vybrán za kuchaře. Zajímavé jak nás stále ovládají stereotypy. Francouz kuchařem.. „Tak tref si něco jiného, když tam nic jiného není. A kde jsou vlastně všichni?“ „Se zeptej vedle.“ Přecházím z kuchyně do jídelny. Na jídelních stolech jsou místo talířů naskládány zbraně a místo příborů granáty. „Co se tady sakra děje?“ ptám se hlídače. „Kapitán chce odstřelit ty vrata..“

V tu chvíli se mi zastavil svět. Krve by se ve mně nedořezal. To nesmí otevřít. Kdyby to otevřel.. Ne, to nesmí. Ne on, ne dnes. Musím mu v tom zabránit. Jenže jak? A jak mu to vysvětlím? Nemám času nazbyt. Musím jednat. Srdce začíná opět pracovat, adrenalin stoupá. Rozbíhám se vstříc podzemí..

„Tak, všichni ustupte, bouchne to.“ křičí kapitán. „Ne!!“ „Co to ksakru?“ Vbíhám do vyklizené haly, probíhám kolem kapitána a běžím rovnou před muže s pancéřovou pěstí na rameni. „Nesmíte vystřelit!“ pronesu udýchaně. Muž sundá bazuku z ramena. Je to můj kamarád ze Slovenska. „Co proboha blbnete?!“ blíží se nasupeně kapitán. „Okamžitě vypadněte pryč.“ „Nikam nepůjdu. A těm vratům se nesmí nic stát.“ „A to jako proč?“ „Co když je za nimi něco výbušného a odpálíte nás všechny?“ „Ale proč by? Počkat! Vy něco víte! Vy jste ty vrata již otevřel.“ došlo kapitánovi. „Vy jste proti mně! Vy jste jedním z nich! Vy mě chcete sesadit! A tam jsou k tomu zbraně! Zastřelte ho! Zastřelte toho zrádce!“ křičí zuřivě. Jsme jediní 3 muži v hale - zbytek byl vyhnán pryč. Jen já, kapitán a muž s bazukou svěšenou podél těla.

„Zrádče!“ zasýpal kapitán a sáhnul do pouzdra pro zbraň. Ani nevím, jak se to stalo. Seběhlo se to příliš rychle. Mozek i svaly si snad vzpomněly na staré reflexy. Nevím jak. Jediné, co vím je, že se ozvalo prásk. Tlumený výstřel. Jenže ne z kapitánova revolveru, ale z pušky, kterou jsem měl ještě před okamžikem na rameni. Kapitán vypadá překvapeně. Oči dokořán otevřené, ústa v němém úžasu a v natažené ruce na mě mířící pistole. Jeho ruka uvadla. Spustila se zpět k tělu. Oči lesklé a dokořán. Jen ty plamínky zloby z nich zmizely. Hroutí se k zemi. Padá naznak a z rány v jeho břiše se řine krev. Kapitán leží mrtev na podlaze a já nad jeho tělem se zbraní, ze které se ještě kouří. Puška si připsala již třetí zářez během dne...

zobrazit komentáře