WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.
Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG
Kapitola VI. - Vrata se otevírají |
||
| Tento článek byl publikován 16:00, 28.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1319x, 39 komentářů, průměrná známka 1.3 |
||
| Co mohou ukrývat jedna podzemní vrata... | ||
Vrata se otevírají„Už jsou tu všichni až na raněné.“ ohlásil mi onen mladík. „Dobře. Děkuji“ Musím to nyní říct. Je nás příliš málo na to, abychom se ubránili jejich posilám, které jistě brzy dorazí. Třeba nám to nepomůže, ale třeba tam jsou nějaké užitečné věci. „Dámy a pánové. Kamarádi. Původně jsem vám to nechtěl nikdy říci. Nové skutečnosti mě však donutily přehodnotit svůj záměr. Tenkrát, když po mě chtěl kapitán otevřít tyto vrata, před kterými nyní stojíme, jsem mu řekl, že se mi to nezdařilo. Nebyla to pravda. Trvalo to dlouhou dobu, ale nakonec se mi to povedlo. Proč jsem vám to tedy tajil? Za těmi vraty se skrývá něco, co jsem nechtěl, aby kdokoli viděl. I já sám jsem litoval, že se mi ty vrata podařilo otevřít. Přesto se nyní obávám, že my i celý kontinent nemáme jinou šanci na přežití, než využít to, co jsem viděl za vraty. Možná jste i vy zaslechli ve zpravodajství den před Londýnem spekulace, že Spojené státy přišly o spojení s tajnou výzkumnou základnou zbraní. Nepřikládal jsem tomu váhu, ale domnívám se, že právě v oné základně se nyní nacházíme. Odpověď na otázku, proč si to myslím se nachází za těmito vraty. A proto ty vrata musím nyní otevřít. Předem upozorňuji, že to není pohled pro každého a doporučuji, aby ženy a slabší nátury odešly nahoru. Zbytek z nás to musí prozkoumat.“ Jal jsem se k vratům. Ohlédl jsem se a nahoru odešlo asi jen 20 lidí. Přes 100 zůstalo. U nich zvítězila zvědavost. Zopakoval jsem pohyby, které vedly k minulému otevření. Cvaknutí. Poodstoupil jsem k ostatním a nechal vrat se rozjet. Pomalu se otevírají. Za mnou se ozvalo vyjeknutí. Tuto reakci jsem čekal. „Pane bože. Kdo něco takového mohl dopustit!“ zní další hlas. Ohlížím se nalevo. Stojí tam vyslanci a slovenský "triumvir". Tváří se vyděšeně. I tuto reakci jsem očekával. Podíval jsem se i já na již téměř otevřená vrata. Zhrozil jsem se. Předtím byla vrata otevřena méně. Teprve nyní jsem uviděl celý obraz v jeho hrůzné nahotě. Cvak. Vrata se zastavila. Bum. Rána. Nikdo se ani nepohnul. Všichni jen mlčky hleděly na nově odkrytý prostor. „Musíme to jít prozkoumat. Nemáme čas.“ spíše jsem potichu hlesl než rozkázal. Nedobrovolně jsem udělal první kroky vpřed. Každý krok mě stál stejně sil jako stometrový sprint. Krok číslo dva, tři. Už nemohu. Znovu se rozhlížím po tom hrůzném panoramatu. Jakmile se vrata plně otevřela, vypadlo ven asi 10 mrtvých těl. Nahá a v pokročilém stádiu rozkladu. Některá z nich měla viditelná střelná zranění, jiná žádné patrné známky násilí. Za nimi jsou ve tmě vidět jen nejasné obrysy čehosi mohutného. Pokouším se překročit mrtvá těla. Je mi na zvracení. Příšerný puch. Došlápl jsem. S mým došlapem se rozsvěcí světla v celé rozlehlé hale. Zvracím. Nejde tomu zabránit. Po tvářích mi tečou slzy. Sundávám si mikinu a přetahuji si ji přes nos a ústa. Celá hala má délku několika fotbalových hřišť. Po celé podlaze jsou rozesety mrtvá těla. Podlaha je rudobílá - rudá od zaschlé krve a bílá od mozkomíšního moku. Koukám po zemi a nemám kam šlápnout. Všude jen samá těla. Na dvě stovky mrtvých. Neudržím se na nohou. Klesám na kolena. Hlavu zabořenou v dlaních. Pláču. Nikdy jsem ty lidi neviděl, neznal jsem je, jen to na mě teď a tady všechno dolehlo. Cítím ruku na rameni. Slovenský kamarád mi podává plynovou masku. Sám má už jednu nasazenou. Nasazuji si ji tedy i já. Blíží se další osadníci s maskami na obličejích. Pomáhají mi vstát. I já tedy zaostřím očima plných slz na 3 velké siluety uprostřed haly. Věci, které jsem chtěl prozkoumat především. Důvod, proč jsem celé toto martyrium podstoupil. Jdeme blíž. Každým došlapem se mi zvedne žaludek. Vím, po čem šlapu, ale nesmím se podívat dolů. Jen udělat další krok. Mí společníci jsou na tom podobně. Konečně jsme u jednoho z ohromných strojů. Dívám se nahoru. Ta věc má dobrých 10 metrů. Prvotřídní ocel. Píp. Uskočím. Otáčím se a hledám zdroj toho zvuku. Na obrazovce jednoho z počítačů bliká modré tlačítko. Mačkám ho. Obrazovka se rozsvěcí. Je na ní pohled jakési kamery skrz otevřené vrata. Titulek onoho obrazu je Omega I. Hledám, čím počítač ovládat. Joystick. Pohnu páčkou jemně vpřed. V tu chvíli se s rachotem vydá ona věc dopředu. Zkouším pohnout páčkou doprava. Stroj se otáčí. Dívám se na něj pozorně. Na jeho paže zakončené hlavněmi rotačních kulometů. Vyplatilo se to. Našli jsme to, co jsme potřebovali. Zbraň, která nám snad pomůže přežít. Tedy pokud budeme mít větší štěstí než ta těla rozeseta všude po podlaze… |
||