WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.
Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG
Kapitola V. - Výslech |
||
| Tento článek byl publikován 02:16, 27.03.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 930x, 27 komentářů, průměrná známka 1.4 |
||
| "Sto mužů může vytvořiti tábor, ale jenom jedna žena může vytvořit domov." - Čínské přísloví (Pozn. autora: Nyní není lehké období a luštění zápisků trvá déle. Snad alespoň víkend to časově spraví..) |
||
Kapitola V. - Výslech„Já vám nevím, s těma Arabama byla taková sranda..“ uchechtnu se po další ráně, která mě srazila k zemi. „Ale milý pane, my máme mnohem účinnější metody než ti bezvěrci, kteří patří již minulosti. My věříme v jediného boha, který kdy existoval. V peníze. S penězmi přichází moc a s mocí síla. A proti tomu nic nezmůžete.“ ozve se náhle nade mnou hlas lakata1 společně s šustěním bankovek. „Šéf se přišel podívat, jak jeho gorily selhávají? A ještě se mě snaží podplatit? Myslel jsem, že jste Done vyšší třída a poznáte, že nejsem ten, komu pár bezcenných papírků rozváže jazyk.“ „Ale milý zlatý, ty peníze nejsou pro vás. Ty jsou pro něj.“ Otáčím hlavu směrem, kterým ukazuje. Ne! To nemůže být on. Asi mě přeci jen mlátili příliš. „Ahoj…“ „Co tu proboha děláš? Taky tě zajali?“ ptám se nevěřícně. Don mu předává peníze. Úslužně mu políbí ruku. „Ne, to není možné! Jak? Proč? Za co?“ pálím otázky jako kulomet. „Tady vidíte živý důkaz toho, že peníze a ochrana zmůže i v dnešním světě hodně. A také toho, že my jsme úplně všude. Ale teď vás tu s vaším přítelem nechám chvíli o samotě si promluvit.“ Samolibě prohodí Don a jde směrem ke dveřím. Zavírá za sebou. Pořád nemohu uvěřit s kým jsem zůstal v místnosti. S člověkem, se kterým jsem prožil nejvíce. S člověkem, kterého jsem si myslel, že znám. S Peterem… „Netvař se tak vyčítavě.“ oboří se na mě prudce, „nemohl jsem jinak. Po zklamání s Asiaty jsem se hodně propadl. Chtěli mě odstranit. Byl jsem nahrazen a bylo jen otázkou času než by mě poslali na ty jatka do předních linií. A já už nechtěl bojovat. Celá ta nesmyslná řež… Musíš jim to říct. Máš šanci to ukončit. Zachránit stovky a tisíce. Proboha řekni jim to!“ Jen se na něj mlčky dívám. „Řekni něco proboha!“ žadoní. „Proč Petere? Ano, řeknu jim to a třeba to najdou dřív než Evropani nebo Afričani. Ale tím, že jim to řeknu snížím šance nás, Evropanů! Tady jde o holé přežití! Tys dal přednost svému životu před vítězstvím tvé kultury, tvého stylu života!“ přecházím do ofenzivy. Zklamaně se zahledí do země. Já ho očima stále provrtávám. Už s ním nechci nic mít. „Je mi líto, že to musí být takhle. Promiň. Musel jsem..“ přechází ke dveřím a ťuká. Zlostí zavírám oči. Pálí mě v nich slzy zlosti a bezmoci. Lano se mi zarývá hloub do masa. „Přiveďte ji.“ hlesne Peter potichu. Počkat, něco tu nehraje. Koho mají přivést? Snažím se posunout tak, abych viděl do dveří. Zatím je u nich stále jen Peter z pohledem zarytým hluboko do podlahy. Dveře se opět otevírají. Zavalitou postavu Dona lakata1 již bezpečně poznávám. Mnohem drobnější postava ho pak následuje. Vzlyká. „Ty hajzle!!“ řvu na Petera. „Jak jsi jim mohl předhodit ji?! Tak za to ti zaplatili! Jestli mě někdy pustí, tak přísahám, že tě zabiju!“ křičím jako smyslu zbavený. Peter stojí bez hnutí. „Velmi jste mě zklamal. Doufal jsem, že Vám seance s přítelem rozváže jazyk a nebudu muset sáhnout k donucovacím prostředkům takového rázu..“ hladí ji Don po tváři. „Proč zrovna ji?“ vyčítavě hledím na Petera. „slyšeli jsme, že s moc lidmi jste nevycházel v dobrém a že toto je jediná osoba, která se Vám dostala blíže k tělu.“ odpoví lakato1 za něj. Absolutní bezmoc. Nemohu nic dělat. Ani brečet. Jen apaticky ležím na židli. Nevím, co dělat.. „Tak již konečně spusťte! Jak to najdeme!“ rázně se připomene Don. Podívám se jí do očí. Černé jako uhel. Ony plamínky, které v nich měla té noci jsou pryč. Ten oheň uhasily slzy. Přál bych si ji obejmout. Nemohu. Usmála se. „Promiň. Tohle je větší než ty nebo já.“ zašeptám a odvracím svou tvář co nejdál od její. „Neřeknu vám to.“ Zavírám oči. Výstřel. Slyším dopad bezvládného těla na zem. „Zeptám se tedy znovu. Jak zjistíme ty přesné souřadnice Atlantidy…“ |
||