Kapitola VI. - "Ztracený" kontinent
„Vy hajzlové! Teď vám už tuplem nic neřeknu. Pusťte mě a zabiju vás, zabiju všecky!“ mísí se můj řev se vzlykotem. Dívčí pláč. Co to?? Vždyť jiná dívka tu nebyla! Že by? Otvírám oči. Na povalené židli se snažím otočit směrem ke zdroji zvuku. Ne to není možné! Když ne ona, tak kdo. Dívám se ke dveřím. Peter. Bezvládně leží na zemi. „Néééé!!“ „Já Vás nechápu. Vypadal jste, že mu přejete to nejhorší, a pak takto vyvádíte..“ podivil se lakato1. „Je to můj přítel. Ať udělal cokoli, nic to nezmění. Pořád to je přítel. Teda byl…“ vzlykám s očima pevně fixovanými na ty jeho. „Dobře. Tak já zabiju ji.“ odvětil Don klidně. „Ne!!“ řvu až mi vynechává hlas. „Tak se proboha už rozhodněte!“ pousměje se lakato1 s pistolí namířenou na její hlavu. „Máte jen jednu možnost. Prozradit souřadnice Atlantidy.“
Vše se ve mně pere. Nedokážu to. Nedokážu zradit svůj bývalý kontinent. Ale pak si vzpomenu na ni. Na její ztrátu. Na ty pocity. Ne! Nedokážu ji už znovu ztratit. Ať se má duše smaží v pekle, když její zůstane na Zemi. Vyhrál. Podívám se ještě jednou do jeho očí. Není to člověk, je to spíš ďábel. Ďábel, který mi nabídl smlouvu. A ta smlouva musí být podepsána. Krví. Mou krví.
Někdo k němu přichází. Statný muž, ne starší než 30. Šeptá mu cosi. Don se tváří rozmrzele. Že bych byl zachráněn? Ne. Odjišťuje zbraň. „Poslední šance, milý pane.“ praví jiným, už ne tak klidným, spíše drsným hlasem. „Máte 3 vteřiny. Víme, že jste jediný, kdo to už zjistil na výzvědách, Arabové neměli ani tušení, koho na svém území zajali. Hlupáci.. 2 vteřiny. 1.“ odpočítává. „Dobře. Řeknu vám to! Jen mi slibte, že ji necháte žít.“ ukazuji na ni. „Máte mé slovo. A slovo Dona je zárukou.“ ujistil mne. „Já zemřu?“ ptám se trochu vyděšeně. „Mohl bych Vám lhát a ujišťovat, že ne, ale jste inteligentní muž. Ne, nemáte šanci přežít. Víte příliš mnoho a já nemohu riskovat. Jak mi to řeknete, tak Vás zabiju. Ale ta dívka bude žít..“ Šokující informace podaná tónem nevinnosti. Kruté, leč naprosto upřímné. Vím, že mu mohu věřit. Zemřu, ona přežije. Férový obchod…
„Ano, je to tak. Atlantida existuje. Je zpět. A já viděl, kde je.“ podívám se na Dona. Vypadá netrpělivě. Jako by neměl už čas. „A jste jediný, kdo to ví?“ „Ano, alespoň si myslím. Bylo nás tam 5. Tři zabili Arabové jistě. Poslední z nich nejspíš také nepřežil. Čili jsem asi poslední, kdo to ví.“ přemáhám chuť tvářit se samolibě a důležitě. Pak si vzpomenu na Petera a přejde mě to během vteřiny. „Tak pokračujte..“
„Bylo to napsané na tabletu. Byl v rozvalinách starého města. Jediný kousek technologie, který tam zbyl. Asi zapomenutý naschvál. Blikala tam jedna zpráva. Po přehrání zvukového záznamu se zničil. V té místnosti nás bylo pět. Část naší jednotky, jíž jsem měl tu čest být členem. Peter byl v tu chvíli jinde.“ vrátím se ještě jednou v myšlenkách k mrtvému kamarádovi. Však již brzy budu opět s ním. „A cestou pryč mě zajali. Kousek od základny. Zbytek našeho náklaďáku postříleli na ústupu. Tu informaci jsme nestačili nikomu říct.“ „Dobře, dobře.“ pochvaluje si Don. Opět přišel nějaký muž. Chvilku zuřivě diskutovali. Bohužel rusky. Nerozuměl jsem. Poprvé jsem nerad, že neumím rusky. Don mu prudce ukázal na dveře. Zjevně ho nové informace nepotěšili. „No tak pokračujte ksakru!“
„Atlantidu se jim povedlo najít. Nebyla tak ztracená, jak se zdálo. Před tou katastrofou byla teorie jednoho z vědců. Přestěhoval se do Afriky, aby si to mohl výzkumem potvrdit. Pak přišla ta apokalypsa a vědec zemřel. Zároveň díky tomu však vyplula Atlantida zpět tam, kam patří. Poznatky vědce našli Američané. Pokračovali a byli již velmi, velmi blízko. My je ovšem porazili včas. Nestihli poznat všechny indicie. Možná jsme je porazili až příliš brzy…“ přemítám nahlas. Don se tváří udiveně. Tohle nečekal.
„Pamatujete tu velkou vlnu? Nás zastihla na otevřeném moři, proto jsme přežili. Proč si myslíte, že přišla? Seismická aktivita a oteplení. Ledovce tály a litosferická deska se nadsunula na jinou. Ztracený kontinent povystoupil zpod hladiny. Přinesl tím zkázu pro miliony, ale nynější naději pro tisíce. Stačí jen počkat, až led roztaje úplně. Pak máme ztracený kontinent zpět.“
„Vy… Vy. Chcete říct…“ zakoktá se Don. „Ano. Atlantida byla celou dobu známá a prozkoumána. Jen ji kryly tisíce tun ledu. Znal jste ji jako Antarktidu….“ Výstřely zahřměly kdesi nad námi. Don stále nevěřícně hledí do mých očí. Další výstřely. Nahoře zuří boj. Lakato1 se otáčí na podpatku, překračuje Peterovo tělo a vybíhá z místnosti. Konečně jsem tam zbyl jen s ní…
|
i já kulturní barbar bych začal číst 
GOOD!!
(1)