Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Kapitola VII. - Lásko má já stůňu

Tento článek byl publikován 16:38, 28.03.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1224x, 40 komentářů, průměrná známka 1.4

Upozornění: Příběh obsahuje lechtivé scény, proto prvních 5 odstavců jen pro starší 15 let. ;-) V deníku je vlepena i fotka dívky, o které se tam píše s popiskem: Zima na základně. Zařadil jsem ji tedy na konec.

Kapitola VII. - Lásko má já stůňu „Pojď, rozvaž mne.“ vybízím svou milou. No milou.. Napsal bych sem její jméno, ale nepamatuji si ho. Ono vůbec jsme toho za těch pár nocí moc nenamluvili. Snad to je tím, že má problémy s angličtinou a já neumím portugalsky. Ale tomuto by snad měla rozumět. Rozumí. Rychle vstává. Okem zavadí o mrtvého kamaráda a otřese se. Asi je ráda, že je po něm. Přeci jen ji unesl. Já to už tak jednoznačně nevidím.. Je krásná. Jak se nade mnou v té ušpiněné uniformě naklání. Z trička, které kdysi bývalo bílé, jí vykoukne zlatý přívěšek. Je na něm svatý Antonín, patron jejího rodného města. První a jediný dárek, co jsem ji kdy dal. Našel jsem ho již bůhvíkde, nic mě nestál a odměna byla více než sladká. Ženu vždy sbalíš na dárky ze zlata. A vždy se to i vyplatí. Svoboda. Konečně volné ruce. Přeci jen ji už tento kontinent zocelil. S uzly si poradila hravě. Objímám ji. Do očí jí vytrysknou slzy. Přeci jen to je pořád dívka. Hladím ji po vlasech a šeptám, že to bude dobré. Přes rameno se jí přitom koukám na bezvládné tělo přítele. To nebude dobré. Už nikdy nemůže být. Vypadá to, že už se uklidnila. Přestala se třást. Mírně se odsune. Zahledí se mi do očí. Stále je jejich nádherná modř zaplavena slzami. Dlouze mě vášnivě políbí. Její ruce mě hladí. Sjíždí níž. Zastaví se na mých zápěstích. Jsou do masa odřené od provazů, jak jsem se snažil vyprostit. Sundává si tričko. Odhaluje tím svá nádherná ňadra pevně obepnutá podprsenkou. Trhá ho na dvě části. Sklání se nad levé zápěstí. Olizuje krvavé šrámy. Velmi příjemné. Přikládá jednu část na ránu a cukne. Syknu bolestí. Pousměje se a dává mi pusu. Totéž se opakuje na pravém zápěstí. Poté, jakoby nechtěně, se jemně otře svými prsy o můj obličej… Co blbne? Teď a tady. V zajetí, kdesi v podzemí, kdy jde o život a ona se chce milovat? Byla unesena, viděla zemřít člověka, viděla mě mučeného a stejně má chuť.. Proč? Další vášnivý polibek. Aha. Došlo mi to. Zemřeme. Již brzy. A na konec svého krátkého pobytu na tomto světě si chce ještě něco užít. Asi bych měl to samé. Sundává si maskáče. Sedá si na mě obkročmo a rozepíná mi pásek. Podívám se ji ještě jednou do očí. Vděčně se usměji… „Ale copak to tu vidím?“ zazní náhle udýchaný hlas od dveří. Ale ne! Je zpátky. To nemohl přijít o pár minut později? Snad i jedna by stačila.. „Člověk na chvíli odběhne a vy se tu hned cicmáte.“ pokračuje ve výsměchu lakato1. Slečna mě zklamaně obejme. Opatrně ji stavím zpět na zem a podávám jí kalhoty. Otočím se směrem k nově příchozímu. „Zabijte mě, až bude ona v bezpečí pryč.“ pravím co možná nejsebejistějším hlasem, co dokážu ze sebe vyloudit. Přesto se trochu třese. A on to poznal. Znovu se usměje: „Nezníte příliš jistě. Ale zabíjet se zatím nebude. Ještě jste mi stále neřekl, jak Atlantidu najít. A řekněte to rychle, nebo ona zemře.“ Namířil pistoli na ni. Stoupám si mezi hlaveň a svou dívku. „Nemiřte na ni! Povím Vám to.“ „Jak jsem již říkal, ten vědec přišel na to, že Atlantida a Antarktida jedno jest. Bohužel nepředpověděl tu katastrofu. Výrazným posunem litosférických desek se změnily polohy kontinentů. A zde přichází ke slovu práce Američanů. Oni zjistili současnou polohu Atlantidy. Bohužel pro ně to byla i poslední věc, co zvládli udělat. I když kdo ví, třeba se jich tam pár dostalo. Jejich vědci však prý zde zanechali další tablety se souřadnicemi v dílech jejich nejlepšího sochaře. Jedná se o repliky divů světa, kdy sochař chtěl zachovat kulturu minulosti i dalším generacím. Postavil 10 replik a ty pak roznesli po celém kontinentě. Tablet bude v každé jedné soše. Když najdeš všechny tablety, najdeš Atlantidu..“ Výstřely se blíží. Jsou slyšet už v našem patře. Don je evidentně nervózní. Několik výstřelů. Krvácím. Nohy mám v jednom ohni. Padám k zemi. Koutkem oka vidím padat i jeho tělo. V duchu se směji. Patří ti to, parchante! Dopadám. Naposledy zvednu hlavu. Někdo rozrazil dveře. Černé postavy. Poslední myšlenka patří jí. Snad se jí nic nestalo. Snad jí pustí. Někdo mě zvedá. A pak tma….

zobrazit komentáře