Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Deník člověka - Kapitola II.

Tento článek byl publikován 01:49, 24.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku.
Byl již přečten 1747x, 46 komentářů, průměrná známka 1.4
Na začátku deníku jsem se nepředstavil. Mé jméno není důležité. Netoužím po slávě, netoužím po uznání, netoužím po zapamatování. Jsem Evropan a jediné co chci je, aby budoucí generace věděly, co se to tenkrát vlastně stalo.

Část II. - Osada




Říká se, že dnešní lidstvo bez technologie nepřežije. Že se člověk stal závislým na autech, elektřině, ropě,.. Nyní toto tvrzení prochází tvrdou zatěžkávací zkouškou. Jak moc je tedy naše civilizace závislá na technologii? Pardon byla, stále se mi to plete.. Hodně. Dochází nám palivo doprovodného auta, které nám vozí zásoby. Cesta nám trvá už pátý den. A nic. Nikde nic. Jen temno a dusno. Jako bychom stále jen přešlapovali na místě. Ještěže máme dost vody. Tak prý již moc ne. Musíme se konečně někde usadit. Zatím se usazuje jen prach. Každým krokem se lépe dýchá, ale i hůře chodí. Nohy se zabořují hlouběji. Stojí více sil se pohnout. Hlavně psychických sil..


Dnes, 6. den, jsme našli osadu. Nic neobvyklého. Pár chatrčí, studna, cihlová budova a generátor. Takové jsme potkávali často. Tato byla však v něčem jiná. Byli v ní lidé. Běloši. Přeživší z jiného kontinentu. Stejně jako my. Jen Američané. Poprvé v životě vidím rád někoho z bývalého USA. Celkem milí lidé na Američany. Pohostili nás whiskou. Věnovali kanystr benzínu. „Pojďte se podívat. Za chvíli to začne.“ Vedou nás na okraj osady. Ukazují na nebe. Paprsky zapadajícího slunce. Co je na tom divného? Počkat… Slunce!! Poprvé po nekonečně dlouhé době. Podlamují se mi kolena. Spolucestující stále nechápou. Jsou již natolik ztrýznění, že to hned nerozpoznali. Nic zvláštního nevidí. „Slunce!“ protrhl ticho vedle stojící slovenský kamarád. Nám středoevropanům to vždy myslelo rychleji. V tu chvíli si to uvědomí i ostatní. Američané se nám smějí. Jásot. Naděje. Tady bude náš nový domov.

„NO!“ zní rezolutní odpověď vůdce enklávy na naší žádost o setrvání v jeho osadě. Proč? Nedostatek vody a potravin. A navíc - prý že za to můžeme my – Evropané. My jsme zapříčinili tu katastrofu. „Idiot.“ uleví si německý kapitán. „Vždyť za to můžou Rusové a Američani. A ani jedno není Evropa.“ Má pravdu. Podle všeho, co jsem se na lodi při cestě dozvěděl jsou oni těmi viníky. Ale jsou jedinými viníky? „Ale co. Byli za to bohem potrestáni a my pykáme také.“ dokončuje myšlenku. Pokračujeme tedy v cestě. „Alespoň že lidstvo je stále stejné. Ani zde nenarazíme na nearogantního a chytrého Američana.“

Osadu jsme již ztratili z dohledu. Jdeme za posledními paprsky slunce. Už je tma. Ochlazuje se. Budeme se muset na noc někde usadit. Vidíme malou oázu. Pár stromků. Kde jsou stromy, bude i voda. Pod hromadou prachu a písku. Hledáme. Nikde nic. Zkoušíme tedy dál od stromů.

„Ta poušť je tady nějaká divná, pane!“ zahaleká náhle jeden ze společníků. Koukám se pod nohy. Odhrnu vrstvu popela. Prach. Kopnu znova. Písek a... Opravdu divná poušť. Tmavý písek. A. Pár zelených výhonků. Tráva. Všechno zlé je k něčemu dobré. Poušť pod peřinou z popele a prachu roste. Svět umírá , Afrika se rodí...

zobrazit komentáře