Webgame noviny

WG Noviny vám přináší nejčerstvější informace ze světa Webgame.

Odkazy: Starší novinky a informace | WG noviny | Historie WG

Kapitola V. - Spojenectví

Tento článek byl publikován 22:44, 27.02.2009 hráčem MaKovičák(#353431) ke 12. věku. Byl již přečten 1423x, 51 komentářů, průměrná známka 1.3

Přímo navazuje na Kapitolu IV.

Část V. - Spojenectví Vynášíme kapitánovo tělo na povrch. Lidé náhle ztichnou, když vyjdeme z podzemí. „Co, co se asi stalo?“ šeptají si lidi vzrušeně. „Kapitán nás chtěl zabít. My byli rychlejší.“ pravil za mě slovenský kolega. Podívám se na něj vděčným pohledem. Kývne hlavou. Rozumí. Rozhlížím se po tvářích ostatních a nevidím smutek ani výčitky. Jako by všichni podvědomě tušili, že se to jednou musí stát. Jen nevěděli, kdo zmáčkne spoušť. „Pohřbíme ho na kraji pralesa.“ pronesu krátce a vydáváme se cestou ke stromům. Dav se přidává. „Dostal jste nás až sem. Všichni zde Vám vděčíme za naše životy.“ začínám řeč nad vykopanou jámou. „Navždy si Vás budeme pamatovat jako zachránce a vzpomínat na Vás. Mrzí mě, že jste mi nedal jinou možnost než Vás zabít. Snad po smrti najdete pokoje, který Vám ke konci života chyběl. Sbohem.“ Hrob zasypán. Mlčky odcházíme zpět k základně. „Kdo nás nyní povede?“ ozve se nesměle z davu. „Myslím, že si náš čecháček svou cenu vystřelil.“ prohodil s úsměvem Slovák. Pár lidí se usmálo. „Večer uspořádáme poradu, na které si zvolíme vůdce. To je jediné možné řešení.“ uzavírám konverzaci. Zbytek cesty na základnu již nikdo nepromluví. Blíží se ráno. Nemůžu usnout. V hlavě se mi honí tisíc a jedna myšlenka, které mě do říše snů ne a ne pustit. „Co budu dělat? Proč já? Co bude dál?“ ptám se sám sebe stále dokola. Byl jsem zvolen jedním ze tří vůdců naší skupiny. Společně se svým kamarádem ze Slovenska a nějakým Britem. Návrat k modelu římské demokracie. Triumvirát. Takto postavená demokracie ale vyústila v diktaturu. Nehrozí to i zde? Vždyť historie se cyklicky opakuje... Únava naštěstí vítězí.. „Pane, vstávejte!“ lomcuje se mnou kdosi. „Jsou tu nějací lidé?“ Oblékám se. Nespal jsem ani 3 hodiny. „A kdo to je?“ ptám se s očima stále pevně zavřenými. „Nějací jiní přeživší, co žijí nedaleko. Také z Evropy.“ „Copak potřebujete?“ ptám se hostů rovnou místo pozdravu. Jsou to dva muži. Oba snědí a statní. Tipoval bych, že jsou původem z Balkánu. Vyšší z nich si vzal slovo. „Přišli jsme vám nabídnout spojenectví?“ „Spojenectví? Proč? Nemáme tu žádného nepřítele přeci, tak proti komu?“ „Vy to ještě nevíte?!" zatvářil se muž překvapeně. "Včera jsme byli napadeni jinou skupinou jen kvůli tomu, že jsme z Evropy. Mnoho z nás bylo odvlečeno pryč jako otroci. Oni měli zbraně, my jen hole. Nemohli jsme tomu zabránit. A toto se stalo už několika osadám Evropanů v okolí. Jsme proti nim bezmocní a slyšeli jsme, že vy máte zbraně.“ „A k čemu by nás spojenectví zavazovalo a co by nám přineslo?“ ptám se po minutě mrazivého ticha. „My jsme farmářské kolonie. Máme čerstvé plodiny a podařilo se nám zachránit i několik domácích zvířat. Dále máme stavební materiály na vybudování celých vesnic a velkou zkušenost s prací s nimi. Pomůžeme vám postavit si vesnice a být dlouhodobě nezávislými a jediné co chceme na oplátku je pomoc při ochraně.“ Dívám se na své 2 spoluvládce. Brit kývá hlavou ne, Slovák že ano. Rozhodnutí je na mě. Menší z vyslanců to sleduje s vyděšeným pohledem. „Už jen kvůli evropské soudržnosti! Prosím vás! Pomožte!“ „Dobře, pomůžeme vám.“ rozhoduji se po chvíli. „Děkujeme Vám mnohokrát. Nyní máme i šanci přežít do…“ Do místnosti se vřítil strážný: „Na obzoru vidím nějaký prach. Něco velkého se sem blíží..“ Vybíháme ven. „To jsou oni!“ nakloní se ke mně nižší z obou vyslanců. „Oni mají tanky?!“ dívá se na ně vyděšeně Brit, když pohlédne na mračna prachu na obzoru dalekohledem. „Co budeme dělat?“ „Čekat,“ odpovídám:„neznáme jejich úmysly.“ V tu chvíli zaduní výstřel. Projektil vybuchuje 500 metrů před naší pozicí. Ohlušující rána. „Myslím, že jejich úmysly nebudou přátelské.“ prohodil slovenský velitel při úprku směrem do základny. „Pojďte všichni dolů.“ svolávám všechny lidi, které přilákal zvuk výbuchu. „Kdo z vás už někdy střílel z nějaké zbraně.“ Přihlásí se dvacítka lidí. „Pojďte dolů.“ „Tohle je pancéřová pěst. Dá se na rameno, předem se nabije raketa, zamíříte a vystřelíte. Nic těžkého.“ předvádím použití jediné zbraně, která nám může pomoct. Bereme jich 5. Zbytek dostává samopaly. 10 nábojů – do každé bazuky jedna. Bude to muset stačit. Vycházíme nahoru. Mrak z prachu se usazuje. Asi půl kilometru před vchodem stojí 4 tanky. Míří na nás. „Rychle střílejte! Než zamíří.“ klekám si rychle na koleno a mířím, 4 další následují mého příkladu. Výstřel. 3 trefeni. 1 rána zpět. Trefuje střechu základny. Propadá se. Nabíjíme znovu. První má nabito slovenský velitel. Střílí podruhé. Rána nachází i poslední cíl. „Skvěle. Jdeme se podívat.“ pokládám zbraň. První jdou lidé se samopaly. Tanky hoří. Nikdo není vidět. Nikdo nestihl vylézt. Všichni mrtví. Vracíme se zpět k základně. Vevnitř ošetřují raněné. „Někdo vážně zraněný?“ „Jeden mrtvý, sutiny ho zasypaly. Jinak jen lehká zranění.“ referuje lékařka. Další smrt. Afrika nebude tím rájem, po kterém jsme toužili… „Mají těch tanků víc?“ přicházím do podzemní haly, kde jsme ukryli vyslance. „My víme o 10. Ale určitě jich mají více.“ Čekal jsem to. „Pojďte se mnou.“ ukážu směrem k vratům. Pak se obracím na jednoho z kolegů: „Ty prosím skoč pro všechny nahoru ať sem přijdou. Musím jim něco ukázat…“

zobrazit komentáře